
Co pro sebe můžete udělat
Péče o malého potomka je náročný úkol. Rodiče přirozeně cítí změť pocitů: strach, zmatek, radost, smutek, frustraci, samotu i lásku. Můžete mít problém se soustředěním, zapomínáte a nemáte dostatek energie. Také můžete prožívat nedostatečnou podporu okolí, finanční tíseň, komplikace po porodu, partnerský nesoulad atd. Nebojte se říci o pomoc!

Vytvářejte kolem sebe podpůrnou síť
- obklopujte se lidmi, kteří vám rozumí a mají vás rádi
- udržujte pravidelný kontatk s psychiatrem
- využijte pomoc terénní zdravotní sestry, sociálního pracovníka
- vyhledávejte kontakt s rodiči, kteří mají podobnou zkušenost, např. skupiny pro rodiče
- volejte krizovou linku (např. Rodičovská linka)
- hledejte terapeutickou podporu pro sebe i celou vaši rodinu
- vyhledejte si informace, jak můžete zlepšit svoji finanční situaci
- využijte pro sebe (dítě) některý z dobrovolnických programů Služby
Pečujte o své zdraví
- užívejte pravidelně léky
- vyhněte se stresu, nevystavujte se dalším změnám a zátěžovým situacím
- plánujte aktivity, nedávte si nesplnitelné úkoly
- snažte se o určitý denní pravidelný režim - prospěje vám i dítěti
- odpočívejte tolik, kolik vám péče o dítě dovolí
- nezapomeňte na pohyb na čerstvém vzduchu
- nevynechávjte svoje koníčky a zájmy
- naučte se sledovat vyrovné příznaky onemocnění pro případ relapsu
Užívání léků
Pokud užíváte léky, mluvte se svým psychiatrem o tom, jaký vliv mají na vaši novou roli rodiče. Je nutné posoudit, jakým způsobem bude zajištěna např. péče o dítě během vašeho spánku. Podle toho vám lékař dávkování léků upraví.
Užívání léků v dnešní době není překážkou kojení. Moderní léky jsou relativně bezpečné a přestupují do mateřského mléka jen minimálně. K léčbě psychotických onemocnění je ideální podávání jednoho druhu léku ze skupiny "antipsychotik". Depotní injekce se nepovažují za vhodné v těhotenství a v době před porodem. (J. Vachek: Léčiva užívaná k terapii duševních nemoci v těhotenství a při kojení).
"I nemocná máma je lepší než žádná"
Přečtěte si příběh Blanky:
Již se řeší otázky, když je duševně nemocné dítě zdravých rodičů, v České republice již existují skupiny rodičů, které potřeby svých dětí a sebe jako rodičů umí formulovat a hájit před odbornou i laickou veřejností a jsou partnery pro instituce. Na druhou stranu problémy nás, rodičů s duševním onemocněním, jsou na pokraji zájmu společnosti i odborníků a zatím nejsou žádné systémové opatření, které by nám rodičovskou úlohu a zodpovědnost pomáhaly zvládat a pomohli našim dětem zůstat v rodině, kterou jsme založili a kterou milujeme.
To je samozřejmě velmi složitá otázka, protože se v takové rodině kombinují potřeby, zájmy rodičů a dětí. Potřebujeme tak komplexní podporu týkající se nejen léčby jednotlivců v rodině, ale rodiny jako systému. Pokud se rodině nedostane pomoci včas, končí to odebráním dětí z péče. Já si myslím, že by v mnoha případech k tomu nemuselo dojít a že je to příliš vysoká cena.
Rodina a jiné blízké osoby
Onemocněla jsem ve svých 28 letech po studiu druhé
vysoké školy duševní chorobou, kterou nazývají schizoafektivní porucha. Celá
nemoc spočívá v tom, že se u mě střídá manická a depresivní složka spolu s
poruchou myšlení. V akutní fázi onemocnění mě trápí hlasy a mám sluchové
halucinace. Já si zpočátku myslela, že to bylo obyčejné přepracování, že to
zahojí čas. Měla jsem v té době dvě malé děti ve věku 4 a 6 let. Velmi těžce
jsem prožívala odloučení od nich, v té době mě však v péči o ně zastupovala má
matka. Učila jsem ještě po první atace na středním odborném učilišti zdravovědu
a psychologii.
Můj tehdejší manžel dlouho mé opakující se ataky nevydržel, a tak jsme se po 2
letech po zjištění nemoci rozvedli. Onemocněla jsem znovu a musela práce ve
školství zanechat. Zůstala jsem tak s dětmi sama řadu let. Sama na výchovu,
máma-táta pro všechno.
Během samotného života s dětmi jsem byla 14x hospitalizovaná pro špatný
zdravotní stav na klinice, vždy 3 - 6 týdnů. Málo kdo pochopí, že ještě dlouho
po hospitalizaci je člověku hodně špatně, než se mu stav trochu ustálí. Po
celou tu dobu při mně stála má matka a mí dva bratři. Jsme soudržná a
spolupracující rodina.
I naše máma byla často nemocná a hospitalizovaná, vše za ní zastal náš táta a
pomáhala babička, přesto k nám přišla paní, co hrozila dětským domovem. Ale
není to již dnes zastaralá a vůči dětem bezohledná praxe?Jak řetězec problémů
duševně nemocně nemocné matky vzniká, že může skončit až odebráním dětí?
Onemocnění a finanční problémy
Je asi na místě říci, že každá opuštěná matka nebo otec s dětmi to má i přes
fyzickou pomoc, problémy s financemi. Zpočátku jsem měla i já jako
samoživitelka málo peněz (výživné a invalidní důchod) a tak jsem se donutila
jít do práce: uklízela jsem v akvaristice, v bytech bohatých lidí, dělala pečovatelku
a trenérku paměti pro lidi s Alzheimerovou chorobou, pečovala jsem o seniora
spolu se svými přítelkyněmi, stala se členem občanského hnutí KOLUMBUS a dělala
pacientskou důvěrnici, kde pomáhám dosud lidem se sociálními nebo právními
otázkami. (Když teď hodnotím danou situaci, zdá se mi, že v životě nedělám nic
jiného, než že stále o někoho pečuji i v práci).
Vůli překonat nemoc, fáze apatie, pasivity v době aktivní nemoci, mám zřejmě z
rodiny, stejně jako odhodlání pečovat o děti i v době, kdy je mi nejhůř. Ale co
když to někomu chybí? A co když některé maminky potřebují energii a vůli
podpořit?
Stát mi také nevycházel moc vstříc. Jelikož jsem měla o jeden tisíc více, než
bylo životní minimum pro tři lidi, nedostávala jsem přídavky na děti. Dlouho
jsem se s bývalým manželem soudila o zvýšení alimentů, které se mi nakonec
podařilo získat. Naše finanční situace bývala těžká. Bylo potřeba, abych dětem
během dalších deseti let koupila nové matrace, novou postel, zvelebila osobní
prostor, koupila jim oblečení, zaplatila kroužky apod. Nakonec mě to dohnalo do
náručí dluhové pasti. Byla jsem nucena si vzít půjčku a splácet za nakoupené
zboží. To se mi podařilo, i když jsem nemohla dětem dát to všechno, co by
chtěli, ve srovnání se svými vrstevníky. A opět: stálo mě to obrovské úsilí a
sebezapření, co ty maminky, které toho v období akutní nemoci nejsou schopné a
bez pomoci se z dluhů nedostanou?
Je obtížné psát o tom, jaké těžkosti jsem zažívala a nezmínit se o tom, že jako
každý člověk potřebuje lásku, tak i já jsem potřebovala být s nějakým svým
novým protějškem a tvořit pár. Jenže. Ono se to lehce říká, ale hůře prožívá.
Kdo bude chtít žít a milovat člověka s dvěma dětmi, a ještě když jste vážně
nemocný? Ale i přes nepřízeň osudu jsem našla nakonec člověka, který mě má rád.
Tím, že jsem ráda mezi lidmi, stále aktivně komunikuji s lidmi z různých
skupin, zajímají mne jejich osudy a ráda jim pomáhám, setkala jsem se tak i s
mým současným partnerem. Dnes tak vím, že láska může být krásná i ve čtyřiceti.
Stále ale potkávám duševně nemocné lidi, kteří nemají dobrou rodinu jako já,
nenašli k sobě partnera, nemoc a stigmatizace z ní plynoucí je naopak izoluje.
Mnoho lidí nedokáže bez podpory a pomocné ruky vyjít z izolace, vystavovat se
stigmatu společnosti, překonat samotu.Dnes se dívám zpět do minulosti a říkám
si, jak jsem to mohla všechno zvládnout. Měla bych na to ještě dnes? Také jsem
udělala spoustu chyb... Měla bych se také zmínit o tom, že přeci jen člověk
vydrží hodně. I přes svůj handicap jsem stále ještě obdivuhodně vitální.
Řada lidí by to již dávno vzdala a třeba by jim nakonec stát jejich děti vzal a
dal je do dětského domova, protože byl člověk v jejich dětství tak nemocný. A
vím nyní, že se to některým nemocným matkám stalo, že jim ze sociálního úřadu
děti odebrali. Jsou buď v dětském domově, nebo v pěstounské péči.
Je to ta správná pomoc dětem i rodičům ze strany státu? Vím, že v mnoha
případech by stačilo v pravou chvíli matce /rodičům účinně a rychle pomoci, aby
mohli o své děti po čase zase pečovat.
Co rodiče s duševním onemocněním potřebují pro to, aby byli svým dětem nejen
milujícími, ale i zodpovědnými rodiči?
Jen potřebujeme někdy pomoc.
a) Rychlá pomoc, informace, služby pro rodiče, ale i pro děti/rodinu: S pomocí
by se mělo začít již na začátku onemocnění, už v nemocnici při hospitalizaci by
člověk měl být informovaný, kdo mu pomůže s vlastní léčbou a rehabilitací, ale
také, kdo mu pomůže zvládnout rodičovské povinnosti.
b) Služby pro celou rodinu: Určitou šancí je, aby člověk mohl si služby na
pomoc svým dětem uhradit třeba z příspěvku na péči, nebo by byl zřízen úplně
jiný příspěvek přímo na podporu dětí v rodině (na nákup služeb hlídání dětí,
péči o ně formou odlehčovacích služeb, doučování, doprovod apod.)
c) zohlednění rodičovské role během léčby a hospitalizace (například možnost
sejít se v rámci kliniky a pobytu na uzavřeném oddělení s dětmi v nějaké
místnosti, herně, kde bychom měli soukromí a vhodné prostředí pro děti, které
by je nešokovalo a neubližovalo jim. Nebo kojící matky: měly by mít možnost
kontaktu s dítětem, ...)
d) finanční poradenství: duševní onemocnění a z něj plynoucí stavy, vedou často
ke ztrátě zaměstnání, snížení příjmů, k chudobě nebo i ztrátě bydlení. Myslím,
že každý rodič s duševním onemocněním by měl mít možnost bezplatného
poradenství k tomu, jak se potýkat s opakovaným nedostatkem financí zejména s
ohledem na prevenci potíží dětí v rodině a uspokojování jejich potřeb.
Duševní onemocnění z nás nedělá méně milující rodiče.
Děti do 15 let nesmí rodiče na uzavřeném oddělení psychiatrických klinik
navštěvovat. Musím říci, že prostředí tam je stále tak smutné a deprimující, že
bych to ani nechtěla. Přesto tím odloučením děti trpí. Nevědí, že za mnou
nemohou, protože je chci před prostředím kliniky uchránit. Proto za mnou synové
přišli, až když jsem byla jednou hospitalizována v jejich dospělosti. Přesto
setkání po cestě za mnou s několika lidmi žebrajícími cigarety a vykazující
patologické chování, na chodbě a v nehostinných prostorách bez soukromí, na ně
zapůsobilo nesmírně depresivně a již tam vícekrát nechtěli jít. Moje děti už
jsou dospělí muži. Studují na vysoké škole a mají své zájmy a kamarády....Ale
jakmile začnu mluvit o tom, že mi není dobře, tak hned se ptají, zda to není od
nervů.
Vím, jak je to stresuje, bojí se o mě, a když náhodou jedou kolem psychiatrické
kliniky, tak říkají, že mají prý divný pocit kolem žaludku...
Vyprávění lidí s vlastní zkušeností s duševním onemocněním o tom, jaké to je, žít s nemocí a co je to zotavení:
Tento zdroj naleznete na: www.cmhcd.cz